Per aspera ad astra aneb Noir film festival 2020

 

Je tma. Prodíráme se temným lesem po kamenité cestě, svažující se z kopce dolů, aby nám to po kamenech ještě více klouzalo. V dálce slyšíme auta a vidíme záblesky jejich světel. Šlapeme monotónně ve slabém světle jediného nabitého mobilu a cíl je v nedohlednu. Trampský výlet? Vysokohorská túra? Lovení bobříka odvahy? Ne. Vracíme se z filmového festivalu.

A já měla sukňu a plátěné polobotky. A taky jsme potkali strašidelného rybáře a zabloudili. To máte tak, když máte hotel ve vedlejší vesnici a chodíte na večerní projekce. Ale bylo to zábavné a aspoň jsme mohli přes den žrát a pít bez výčitek, s vědomím, že to všechno vysportujeme. Na Noir film festival jsem se dostala víceméně náhodou, díky Matějovi. Jo. Já vlastně nepíšu už rok články, tak nevíte, kdo je Matěj. No…on je důvod, proč nepíšu články :D Je to začarovaný kruh. Díky němu mám plno zážitků a témat na psaní (například jak jsem se letos za 6 dní naučila lyžovat), ale žádný čas na psaní. Ale řekla jsem si, že je načase zase začít. A začnu tím, co máte určitě nejradši. Filmovými recenzemi. Počkám až doskáčete nadšením a seznámím vás s tím, co vás čeká. Upřímně jsem byla vždycky trochu zmatená, co ten noir vlastně je, protože všude byly jiné charakteristiky. A teď zjistila, že byly všude jiné, protože je jich plno. Abych ale blbě neplácala, zde máte vysvětlení od tvůrců festivalu (zkráceno a upraveno):

,,V nejryzejší podobě se objevil v hollywoodské produkci 40. a 50. let minulého století, kdy se stal příhodným vyjádřením pro válečnou úzkost, poválečný zmar a atmosféru všudypřítomné paranoie studené války.

Film noir zkoumal meze stylistických a vyprávěcích postupů v rámci mainstreamové kinematografie. Mohlo se jednat o hru světla a stínu, retrospektivní vyprávění doplněné voiceoverem, spletitou, místy až neproniknutelnou zápletku či pesimistický a bezvýchodný závěr; ve všech těchto případech film noir předkládal alternativu k uhlazeným snímkům s únikovou tematikou.

Film noir vstřebává více různých vlivů: německý expresionismus 20. let, francouzský poetický realismus 30. let, formální experimenty Orsona Wellese v Občanu Kaneovi, detektivní romány drsné školy amerických autorů (Dashiell Hammett, Raymond Chandler, James M. Cain, David Goodis), fotožurnalismus a později i válečné zpravodajské týdeníky a italský neorealimus atd.“

Takže tak. Vemte si z toho co chcete. A teď už k vlastním recenzím. Viděli jsme 10 filmů, recenze se budu snažit zkracovat na minimum, ale znáte mě :D

ČTVRTEK

Nestíháme. Měli jsme vjíždět 15:10 ode mě z práce, 15:10 vyjížděl Matěj teprve z domu. Klasika. Na 16:30 první projekce, v 16:35 jsme si vyzvedávali akreditace a dobíhali na poslední chvíli. Naštěstí byly teprve ukázky. Ještě že jsme to stihli. Ještě že…

Nabarvené ptáče (Marhoul, 2019) 65% – Fuck my eyes. Oukej, šla jsem do toho s vědomím, že prý je to šokující atd. A s tím mám právě ten problém. Bylo to šokující pro diváka, co nemá představivost nebo nikdy neviděl nic víc než české komedie. Upřímně filmy, které mají tendenci za každou cenu diváka dostat do rozpaků na úkor samotné kvality, už jsou na mě krátké. Občas mi vylítlo obočí, ale ve své podstatě mě další a další ,,šokující“ scény akorát sraly. Nikomu se nikdy nestává v životě tolik zlých a problematických věcí a pokud to takto sázíte, ztrácí příběh na uvěřitelnosti. V tom všem hlavní protagonista, který jen dělá psí oči a necekne, což mělo asi umocňovat dopad toho všeho na jeho psychiku, ale naopak to dělalo z kluka jenom bezcharakterní figurku v celém tom cirkusu. Na druhou stranu, když už otevřel hubu, bylo jasný, jak kvalitní herec to je, takže chápu snahu tvůrců jej umlčet. Scénám se sexuálním podtextem rozumím, protože tyhle scény lidi přitahují nejvíc, i když to nikdy nikdo nepřizná, stejně jsme tím všichni tak nějak fascinovaní a tvůrci tohle vědí. Pokud chci natočit strhující šokující drama s temnou atmosférou, natočím ho černobíle a půlka postav budou totální úchyláci. Jenom je dost blbý na to spoléhat a nevložit invenci i do jiných prvků. Film byl epizodický bez žádné gradace, v každé části potkával hrdina nové tyrany nebo naopak anděly z nebes (protože obyč týpci s normálním životem do takových snímků nepatří) a bylo až k nesnesení, jak za jednou nudnou linkou naskočila další. Celkově snímku chyběla nějaká hlavní spojovací linka, nikde nebylo řečeno, jak kluk přišel o rodiče, nic nenasvědčuje tomu, že by je třeba hledal nebo měl nějaký cíl a zrazu zčistajasna na konci se zjeví jeho otec a ani ten vlastně nic moc nevysvětlí. A tohle všechno mělo bezmála tři hodiny. Přitom několik scén bylo skvělých a první hodinku jsem byla vlastně docela spokojená…teda dokud jsem nezjistila, že nejsme ještě ani v půlce. Čas jako by se u tohoto filmu zastavil. Tak o půlku míň stopáže a hodnotila bych kladněji. Víte, jak to mám s filmy nad dvě hodiny (LOTRa a Marvelovky nepočítám).

Takže závěrem? Není to film, na který koukáte sami večer s vínem. Není to film pro párové koukání s vínem. Není to párty film s bečkou piva. Nevím teda, kdo ho opravdu ocení se vším všudy. Není úplně špatný, jenom požírá sám sebe a je možná škoda, že právě kvůli pár nezvládnutým věcem zapadne skvělá řemeslná práce. Protože na to dobrovolně bude koukat málokdo.

P.S. nemůžu ovšem říct, že by to byl zapomenutelný film. Některé věci se mi vybavují stále. Ano. Scéna s flaškou.

P.S.2 ach jo, obsazování zahraničních herců do českých filmů aneb jak plýtvat Stellanem Skarsgardem

*film u kterého jsem neusnula, ale občas se mi přimhouřilo jedno oko

Prej krátké recenze, heh. Sorry. Každopádně jsme se teda po třech hodinách vyplahočili ze sálu, šli si dát quesadillu, kvůli čemuž jsme nestihli besedu s režisérem (jakáž to škoda) a jeli se ubytovat v klasickém hotelu z komunistických dob. Večer byl úvod k festivalu, proběhlo hudební vystoupení a přivítali se patroni, sponzoři atd., takže film začal o hodinu (!!!!) později.

Špinavá dohoda (Mann, 1948) 40% – muž co uprchne z vězení za pomoci jedné holky, aby se následně zamiloval do jiné. Chlapi. Námět i zpracování skvělé, postavy mi ale nepřišly tak dobře zpracované, jak bylo zřejmě v plánu. Příběh byl vyprávěn z pohledu jedné z holek, což vlastně nakonec bylo o to zajímavější, především v samotném závěru. Celkově ale nezaujalo natolik, aby se mi nějaká scéna více vryla do paměti.

*film u kterého jsem neusnula

PÁTEK

Ráno spíme do 9 a já se pak vydávám do místního Coopu, jelikož v našem grand hotelu je snídaně za 90 korun a já nejsem přesvědčena, že té ceně dostojí. Po snídani bez příborového nože (mazat máslo a marmošku se dá i prstem) jedeme na výlet po okolních hradech (Točník a Žebrák). Oba vzdáme z časových a lehce i finančních důvodů (jakoby, znám i plno zřícenin se vstupem zadara), ale aspoň jsme si udělali príma procházku. Protože půlhodina cesty z hotelu na Křivoklát nestačí. Dnes jsou v plánu tři filmy, rozvrženy logicky na jeden v 13:00, pak 6 hodin nic a pak dva večer v rychlém sledu po sobě.

Modrý samet (Lynch, 1986) 60% – Kapitán z HIMYM zamlada byl fešák, to mi nikdo nevymluví. Potěšila i Laura Dern. Tolik k obsazení. Film opět přináší téma jednoho muže a dvou žen, z nichž jedna je v pohodě týpka a druhá trochu magorka. Vše se točí kolem podezření z vraždy a jednoho šílence, u kterého každý předpokládá, že je onen potencionální vrah a vývoj nepřinese žádné překvapení. Postavy šílenců ve filmech se buď mohou vymknout z ruky a dojem zkazit nebo naopak parádně obohatit děj a já nevím, co to bylo zde. Postava Franka měla svou šílenou stránku vybudovanou asi na třech scénách, i když skvělých, celkově však jeho motivy nebyly dotažené k dokonalosti. Hlavní hrdina tím vším tak nějak plynul a chvílemi se zdálo, že není přesvědčený o svých rozhodnutích. Film končí víceméně kladně a celkově navzdory avízu není nijak výjimečný či kontroverzní. V kontextu doby chápu jeho neblahé přijetí diváky i kritikou, ale nyní trpí stářím a stává se neoriginálním. Aspoň pro mě. Škoda.

*film, u kterého jsem měla co dělat, ale neusnula jsem (i když mi utekly asi dvě věty, kde se zrovna lidi smáli)

Pijem, hledáme půl dne hospodu, která není zavřená, jíme, jdeme půlhodiny na hotel se převlíct a pak zpět, hledáme na poslední chvíli hospodu na večeři a končíme zase u quesadilly. Na hlavním filmu večera je zase vystoupení a noví patroni a sponzoři, takže film opět začíná o 50 minut později. Trošku začínám skřípat zubama. Od nervů, ne od zimy. I když se promítá na nádvoří, mají tu deky a to oceňuju. Zababulám se a opřu se Matějovi o rameno. Moje víčka lehce ztěžknou, ale nevěnuju tomu pozornost.

Cizinci ve vlaku (Hitchcock, 1951) 60% – tadydle od Frédy jsem asi ještě nikdáž nic neviděla. Moje premiéra měla tedy tu smůlu, že jsem měla asi málo kafe a tak cca 20 minut se oddávala vlastním příběhům v mé hlavě. Po probuzení byla hlavní část příběhu pryč, takže vlastně úplně nevím, jak hodnotit, ale z toho, co jsem viděla nejsem úplně ovařená. Přitom námět zněl brilantně, jenom si myslím, že nic se nemá přehánět. Prohození vražd maniaka a hodného beránka prostě nefunguje, respektive záleží, co divák ocení, ovšem zachování dogmatu potrestání zla a pochvala dobra je takový dost nudný při námětu jako je tenhle. Ale jak říkám, hodnotím víc z patra, než bych chtěla. Pokud mě zbytek filmu nezaujme tolik, abych si nedoplnila chybějící část, asi nemůžu hodnotit jinak.

* film, u kterého jsem usnula, jak již bylo řečeno výš

Dívka, která věděla příliš mnoho (Bava, 1963) 20% – můj první giallo thriller, do té doby jsem nevěděla, co znamená giallo a zjevně ani co je thriller. Nejenže jsem se nebála, ani jsem nebyla v napětí a vlastně mě to ani nezajímalo. Nudnější film pro půlnoční promítání abys pohledal. Vlastně se mi o tom ani nechce moc psát, řekněme, že vítěze ,,nejhorší film festivalu“ máme.

*film, u kterého jsem bojovala velmi statečně a neusnula, a ten by si to zrovna zasloužil

SOBOTA

Po klasické prsto-mazací snídani jsme vyrazili na houby. Jakoby nevím, jestli se to děje jenom nám, ale zrovna my, nadšení amatérští mykologové (já teda až od letoška), nenarazíme lautr na nic. Takže kromě ukradené kukuřice na poli jsme se vrátili z prázdnou a pokračovali dobrodružnou cestou mechem a kapradím zpět na Křivoklát. První na programu byl Talentovaný pan Ripley na 13:00, takže my vítězoslavně 12:55 začali hledat promítací sál. Hodná, milá a hnusná (sorry, říká se nesuď, ale já prostě holky ostříhané podle hrnca a oblečené ,,od každého“ šprochu, neberu) slečna organizátorka nás poslala blbě a my 13:01 stáli na nádvoří a nevěděli co se sebou. Naštěstí jsme potkali známého a ten nám poradil, že hledaný biograf není na hradě nýbrž v podhradí, někde u nádraží. Sprintem jsem sice nevyrazili, ale minimálně velmi svižně jsme sešli půlkilometrový kopec a s úžasem zjistili, že nám reklamy a upoutávky opět zachránily začátek filmu. A bylo to dobře.

Talentovaný pan Ripley (Minghella, 1999) 80% – Nakonec asi nejlepší film festivalu. Atmosféra Itálie prostě táhne a celý tenhle film měl zvláštní příchuť. Scény byly zalité sluncem a mnohdy veselou náladou, přesto vyznívaly úzkostně a temně. Člověk od začátku tušil, že přijde onen zvrat a s napětím ho očekával každou napjatou minulou. Atmoška by se dala krájet a uprostřed toho Matt Damon jako kurážný, a přesto občas nejistý charakter, který se zamotává do svých vlastních pletek a vyklouzne ze všeho na poslední chvíli a s odřenýma ušima. Čudla roztomilý jako vždy, Gwyneth Paltrow standardní, od jejího přilnutí k…ehm…ezoterismu ji zrovna dvakrát nemusím a Cate Blanchett zde hodně přehrávala. I když se vám tempo filmu bude možná zdát lehce unylé a kratší stopáž by taky neuškodila, užijete si každý moment, jen tu poslední scénu už film k životu nepotřeboval.

*film, u kterého jsem neusnula

Oběd tentokrát stylově s řízkem a pivem v tradiční české pajze a běžíme na další projekci.

Bonnie a Clyde (Penn, 1967), 55% – Na tento film jsem se hodně těšila, páč jsem o této dvojce často četla v Epoše (#reklama). A díky filmu jsem zjistila, jak málo toho o nich pořád vím. Herci byli sympoši a bylo tam pár opravdu vtipných scén, co je ale velká škoda, že se tam vlastně nic moc nedělo. Žádná super vloupačka a akce se moc nekonala, čekala jsem toho po této stránce víc. Hodně se řešily vztahy a bylo to spíše o dělání kravin a útěky před policií. Vím, že jejich případ skutečně byl spíše nafouknutá bublina a že film zobrazuje realitu, jejich životy opravdu nebyly jedno vloupání za druhým, jenom to prostě chtělo celé něčím takovým nakopnout. Každopádně konec byl hollywoodsky překrásný.

*film, u kterého jsem usnula na 10 minut

Blázni do zbraní (Lewis, 1950), 45% – A mě to celkem bavilo, ale vlastně možná taky ne. Líbil se mi začátek, dva lidé se stejným zájmem, a zbytek něco na styl Bonnie a Clyde? No, minimálně tam bylo víc akce a vloupaček, ale zase nic mezitím. Vlastně bych ty dva filmy spojila a bylo by to dokonalé. Konec byl opět ve stylu BaC, ale trochu míň emotivní. Celkově to člověka moc nevtahovalo do děje, kromě scén v autě, točených na jeden záběr. Ty byly skvělý.

*film, u kterého jsem neusnula

Takoví normální zabijáci (Stone, 1994), 50% – Taková další nuda. Tento film mě v průběhu nejvíc naštval. Proč? Třeba proto, že měl absolutně bombastický začátek a pak to šlo do kytek? Představení rodiny hlavní hrdinky ve stylu sitcomu byla jedna z nejvíc scénáristicky (i režisérsky) geniálních věcí, co jsem kdy viděla a ač bych hlavní hrdince nejradši píchla drát do oka, jak byla nesympatická, při tomhle se mi otvíralo ČSFD v kapse a já už mačkala 5 hvězd. Bohužel, ani nevím, jak se to stalo, ale najednou bylo z filmu jenom ječení a střílení. V tom všem Robert Downey jr, hrající opět sám sebe v roli reportéra, a jeho postava byla stejně málo uvěřitelná, jako celý tyjátr, co se tam strhl. Resp. netuším, jestli ono to fakt nebylo podle nějaký skutečný události, celý film si na to hrál, ale zklamalo mě to tak, že se mi to ani nechce zjišťovat. Film byl ve stejném konceptu jako předchozí dva, takže jsem se neubránila srovnání všech párů a zjistila jsem, že tito dva, ač polovina z nich (tzn. Woody Harrelson) byla herecky skvělá, byli z těch tří dvojic dohromady nejmíň sympatičtí a jako jediní zasluhovali onen žalostný konec. Paradoxně mě zklamalo i tohle. Co už. Nemůžu to hodnotit úplně zle, ale taky ne moc dobře, tři slabší hvězdy. Škoda.

*film, u kterého jsem usnula na hodně dlouho. Možná proto nevím, jak se z tak parádní věci stala jenom bezduchá střílečka, ale tipuju, že by to mé hodnocení o moc nezměnilo. Btw byla to půlnoční projekce a mě táhne na 30, co jako čekám? 

NEDĚLE

Ráno máme film na 10, takže ho po půlnočním promítání logicky vzdáváme. Sorry jako. Po obědě plném vegety v hospodě na křivoklátském nádvoří se vypravujeme na poslední dva filmy. Teda vlastně, jeden...

Sbohem buď, lásko má (Dmytryk, 1944) 50% – Poslední film, poslední spánek. Vlastně to byla docela fajn oddechová ,,detektivka“, na závěr festivalu a za výbornou pralinku od Orionu to asi stálo.

*film, u kterého jsem usnula a to byl v 13:00 :D

Na odpoledne jsme měli v plánu ještě jeden film. Normálně jsem si vystáli řadu, do sálu vešli o 15 minut později, nechali si odtrhnout lístek, sedli si každý jinde, protože nikde nebylo místo, chvíli čučeli a koukali, jak se chystá další vystoupení (zakončení festivalu), smutně koukali, a nakonec odešli před začátkem všeho. Jsme špatní diváci? Možná. Ale dovolte mi zde pár slov k festivalu jako takovému. Je super, že někdo pořádá takový filmový festival. Vůbec filmové festivaly jsou super a tento je navíc originální a pořádá se na úžasném místě. Ale pár věcí by měli organizátoři promyslet. K dispozici jsou k zakoupení NOIR pasy, které jsou řekněme ,,dražší“ a mají skýtat určité výhody. Jako třeba rezervaci místa v předu. Značení těchto míst považuji za zmatečné, ale mnohem víc jsem byla překvapená, když taková místa k dispozici vůbec nebyla. Byl to jeden z důvodů, proč jsem z posledního filmu odešli, protože vystát si řadu s NOIR pasem a pak sedět v 7. řadě a ještě odděleně, to jako proč? A jo, první řady patří sponzorům a pozvaným lidem. To sice není nic špatného, ale organizátoři by měli vyjít vstříc všem a těm co si za to platí obzvlášť. Hned první den byla jedna slečna ,,důležitá“ arogantní, když jsem se dovolili zeptat, kde máme sedět. Asi bych čekala spíš: ,,Na místech označených tak a tak“ než: ,,No tady určitě ne!“. Chápu, že známosti s herci a důležitými lidmi okolo filmu jsou určitě cool věc pro její nudný život, ale to neznamená, že zhnusí večer platícímu hostu. Hudební vystoupení před filmy, no, opět asi chápu snahu o kulturní vložku, ale k čemu tedy bylo to obří podium na dolním nádvoří, které zelo skoro celý festival prázdnotou? Kdo měl zájem, mohl si někoho se zájmem poslechnout, tohle bylo zdlouhavý a s prominutím ke všem účinkujícím, i docela nudný. Pozdravy a promluvy od herců byly taky docela otravný pro všechny zúčastněné, soudě dle výrazů i pro samotné herce.

Nemyslím to zle. Festival je super, jenom kvůli těmto drobnostem to časem může sklouznout do bezduché snobské akce pro lidi po známosti a obyčejný nadšený divák bude jen pendlovat mezi zadními řadami sedaček a stánkem s předraženou quesadillou. A to by byla škoda.

Btw z herců byli přítomni Jiří Dvořák, Jan Šťastný, Vilma Cibulková, některá z Issových, Ivana Jirešová, Tomáš Hanák a na další si nevzpomínám, sorry jako. Z režisérů výše zmíněný Marhoul a Hřebejk ve svém jediném pruhovaném tričku, ve kterém je furt.

No nic Křivokláte, tak snad zas příští rok. Jestli nepřijde mor nebo tak něco.

P.S. před vstupem na hrad je muzeum ryb. Jakoby chudiny v malých akvárkách atd.atd., ale je to zajímavý je vidět a je tam příjemný chládek :)

#noirfilmfestival