čtvrtek 25. července 2019

Článek o Endgame. Konečně.



,,V násilí nikdy nebylo nic osobního. Ale to co udělám s tou vaší malou planetou....“

Ne nezaspala jsem, ani jsem nezapomněla. Nebyl čas, jsem zaměstnaný člověk jako, takže nějaké tři měsíce zpoždění prostě občas budou. Já vím, že tady ty moje výkřiky do tmy stejně nikdo nečte, protože jsou dlouhé a nikoho to nezajímá, ale viděli jste film Královna ročníku? Tam padla hláška: ,,Nejde o to, kolik lidí ten blog čte. Jde o to, že ho píšu!“ Tak.

Kde začít. Rozbor Infinity War jsem psala dost impulzivně a návalu emocí, naopak teď jsem si nechala vše projít hlavou a budu se snažit být trošku objektivnější. Heh, stejně nebudu. V první řadě jsem chtěla napsat, že Endgame mě teda dostalo mnohonásobně víc, než IW. Tady bych ráda ovšem ráda odkazovala na můj článek o IW, kde jsem napsala, cituji:,, Infinity War si možná na nejvyšší hodnocení ani nehraje, ale čtvrtý díl by měl. Celé je to jenom cesta k onomu největšímu vyvrcholení a o to výš je teď pomyslná laťka. A lidi, já Russoovým 100% věřím." A dobře jsem udělala. Joe a Anthony onu laťku přelétli jako ptáci a všechny očekávání nechali daleko za sebou. Až po shlédnutí Endgame si člověk uvědomuje komplexnost IW a návaznost těch dvou filmů. Najednou všechno dává perfektní smysl a vy jste absolutně šťastní, že jste právě tam, kde jste. Že jste toho součástí a můžete si užívat každou jednu minutu obrazu před vámi.  A proto jsem na to šla taky dvakrát. Jako vždy.

Když tu tak nad tím přemýšlím, nechce se mi film nějak hodnotit. Byl skvělý. Byl perfektní. Zakončení 10 let práce a neuvěřitelný příběh se vším, co jsme si vysnili a možná ještě víc. Radši bych tu vypsala nějaké scény/věci, co mě bavily, zaujaly, vryly se mi do paměti.

Girl Power- Jo, jsem tak trochu feministka. Ne taková ta přehnaná, co se ze všeho zvencne, ale jsou věci, které mi činí v této oblasti prostě radost. Třeba to, jak se i v Marvelu dostávají konečně do popředí hrdinky. Jo, Nataša tam byla vždy, ale teď se to tak nějak konečně rozseklo. S nástupem Captain Marvel se tvůrci nemusí bát s hrdinkami počítat, protože to umí. Mají čich na obsazení, mají čich na správný moment. Scéna, ve které se všechny stávající a přeživší hrdinky spojují aby pomohli Carol skrz bitevní pole je pohlazením na duši, kterou, jak lze vyčíst z recenzí, ocenili i muži. Ještě aby ne, když ony superhrdinky nejsou žádné šeredy :D Ráda bych se ale ještě pozastavila u Carol. Captain Marvel byl pro mě spíše průměrný film. Jedna věc byla ale fajn, superhero filmy mají vždycky trošku tendence postavit proti hrdinovi padoucha mnohem silnějšího, který nemá z hrdiny vůbec strach a hrdina jej často porazí jen tak tak nebo až po nějakém super nečekaném momentu. Kdežto Carol je ten typ, který ví, že je supersilný, ale nepotřebuje to nikomu cpát. Navíc z ní byl Thanos reálně posraný a vůbec její nástup do konečné bitvy nemohl být víc epický.  A to, jak jí dal Thanos čelo a ona mu oplatila akorát poker-facem, to bylo k nezaplacení. Jo a abych nezapomněla, všimli jste si, jaká drsňačka se stala z Wandy? Jakože dost dobrý!



Thanos, nejlepší padouch- Fisk z Daredevila konečně padl z mého piedestalu nejlepšího padoucha a uvolnil místo fialovému charakteru Joshe Brolina. Postava Thanose je už od začátku budovaná s neuvěřitelným citem a důrazem na to, že záporák není jen ten notorický vyvražďovač bez špetky citu a logického uvažování. Thanos má emoce, má cíl, má logický vývoj, dělá chyby i správná rozhodnutí, založená na opodstatněných skutečnostech. Thanos je nejistý, bojí se, má pochyby. A přesto stále dost notnou dávku ega. A Josh Brolin do toho dává své maximum.

Fanservice- Jak napsali na MovieZone- plnily se nám fanouškovské sny, o nichž jsme ani nevěděli, že je máme. Mně taky. Moment, kdy do sebe narazí štíty dvou Kapitánů. Moment, kdy Kápo uzvedne Thorovo kladivo. Dvě obří armády postavené proti sobě, přičemž jedna složená doslova z každého superhrdiny, co se kdy v Marvelu mihnul (a přežil). Obecně to, že ve filmu se objevili všichni, kdo se kdy v Marvelu zjevili. Hank Pym, hydráci, Robert Redford. Neuvěřitelné. To jakým způsobem spolu Avengers spolupracovali, rozhovory mezi postavami. Jakým způsobem se všichni dávají dohromady a vůbec, konečně to byla zase ta týmovka, která mi v Infinity War chyběla. A o to víc to bylo skvělé. Byl to plán už od IW a dávalo to smysl. A to, co vytvořili s Bruce Bannera. Úžasné. Myslím, že v tomhle článku použiju snad všechna superlativní přídavná jména :D

Vtípky- výběr mých TOP- Scott Lang a jeho ulítlé tacos. Blesky, které Thorovi zapletou vousy a vlasy. Cokoliv s Rocketem. Kapitánův americký zadek. Scott a jeho počůrání při cestování časem. Thor nadává týpkovi ze hry. Thor kdykoliv.



Smrti- Ano, brečela jsem. I když Tony není moje nejoblíbenější postava, ano, brečela jsem hodně. Poprvé i podruhé. Kapitán sice neumřel, ale jako by se stalo. To, jak to bylo krásně dojemné a smutné zároveň je až mrazivé. Ten poslední záběr ve mně skoro probudil romantika. A Nataša, co na to říct. Pořád jsem se snažila smířit s tím, že Kápo asi umře, až jsem se zapomněla smiřovat s ostatními postavami. V momentě, kdy se Barton s Natašou vydali na Vormir bylo jasné, že tohle bude těžká scéna. I když Clint s rodinou vypadal, že to má tak nějak víc v suchu, pořád by to bylo šokující tak i tak. Síla té scény byla neuvěřitelná a vlastně i po druhém shlédnutí to byl pro mě emočně asi nejtěžší okamžik. I přes to, že miluju Kapitána a jeho odchod z MCU není lehký, pořád mám z té scény na Vormiru nejtíživější pocit.

Co mě trochu naštvalo- Vlastně pořádně nic. Časové paradoxy nebudeme probírat, tvůrci dělali, co mohli. Jendou je to fikce a komiks, takže rýpat se v tom, co je možné a nemožné si můžeme nastrkat někam. Ve sci-fi bych to asi řešila, ale v komiksárně jsem ochotná posunout hranice toho, co dokážu logicky unést a co už ne. Trošku mě naštvalo to, že Kápo předal štít Falconovi a ne Buckymu. Na druhou stranu, Bucky byl pořád tak nějak ten kámoš, ale Falcon do všeho vždy a všude šel dobrovolně, protože následoval svého lídra. Nebyl to ani tak kámoš, jako spíš podřízený, pravý voják ve službách svého kapitána. A pokud předáváte někomu své ,,pracovní povinnosti“, asi je přenesete právě na toho podřízeného. Jste-li kapitán, tak podřízenému vojákovi. Beru. A vlastně se na to docela těším. Ale stejně mě trošku naštval i malý prostor pro Buckyho. Chápu, že to není tak důležitá postava a přece jen ten film nemohl být nekonečný, a taky chápu, že tvůrci nejsou platonicky zamilovaní do Sebastiana Stana, ale i tak :D Tak přece jenom, Bucky s Falconem mají dostat vlastní seroš, tak pokud se to navzdory očekáváním neposere, bylo by to fajn zadostiučinění.


V době vydání článku Marvel světem hýbou dvě důležité věci. Za prvé Avengers: Endagme dostali prodlouženou kinoverzi a konečně předběhli Avatar v tržbách. Se současnými 2,791,156,183 dolary celosvětově se řadí na první příčku nevýdělečnějších filmů všech dob. Musím koupit dětské šáňo, páč na tento okamžik jsme všichni čekali. Jen, když se to stalo až teď po té prodloužené verzi, je to takové to….takové nevím. Ale to šáňo si koupím. A za druhé, nedávno proběhnuvší Comic-Con nám dal konečně odpovědi na to, co bude dál. Tedy přesněji řečeno, Kevin Feige nám dal ty odpovědi. Spider-Manem (kterého jsme bay the way ještě neviděla, páč jsem už takový flákač, že ani nechodím na Marvelovky do kina...nebo stárnu...bože, je to tady) končí třetí fáze a vstupujeme do čtvrté. Konečně byl oficiálně potvrzen film o Black Widow (áno prosím), druhý díl Doktora Strange (no to je dost) a čtvrtý Thor (jakože čtvrtý? Jakože proč? Jakože whát?) a dále Eternals (zatím nevím, o co se jedná). Ze seriálů pak Falcon a Winter Soldier (mňami), WandaVision (proč ne), Loki (ajfhkfbskdhugsdh, jéééj), Hawkeye (právě jsem umřela <3) a nějaký se strašně dlouhým názvem a nějaký animovaný. No nevím, na jednu stranu jsem ráda za některé ty postavy, na druhou stranu mám pořád tak nějak radši filmy než seriály. Ale nebudeme věšet hlavu, třeba to bude všechno fajn. Jen mě napadá spousta dalších otázek, jakože co bude s třetími Strážci Galaxie a tak. Páč čtvrtá fáze má pokračovat do roku 2021. No nic. Jdu pro to šáňo a pak koukat a něco pozitivního. Třeba už půjde Endgame stáhn...ehm...půjčit....


pondělí 15. července 2019

Cestovatelský článek aneb Jak jsem nebyla nikde



Mám ráda cestovatelské přednášky. Mám ráda cestopisy. Mám ráda cestovatelské dokumenty. Je to, jako bych to místo mohla tak z 1% vidět na vlastní oči. Ne jen laciné fotky z cestovních kanceláří, ale i kus toho opravdového života, který na tom místě je. Jací tam jsou lidé, kultura, počasí. A taky jak není cestování mnohdy lehké a levné. Navíc, mám ráda chytré a úspěšné lidi, kteří dokáží poradit s různými lifehacky, kde vzít něco levného, jak se ubytovat, kam nechodit, kam naopak ano. A považuju za geniální, jet někam, pak udělat přednášku, placenou, kde si vydělám na další cestu. Nebo z toho i napsat knihu. Já vlastně pořádně nikam nejezdím hlavně kvůli penězům. Takže tento způsob je super. Až na to, že nemám o čem přednášet nebo psát knihy, když jsem nikde nebyla. Nebo počkat...nemůžu? Vážně, co takhle udělat přednášku ,,Jak jsem nebyla nikde?“

Byl by to hit. Pevně tomu věřím, ale neumím přednášet a nejsem na tydle srandy. Ale článek z toho napsat můžu, že jo.
Takže, kam bych se chtěla jednou podívat? Západ USA je top a pak především Evropa. Je rozmanitá, protkaná památkami, se spoustou pro mě neznámých míst a přesto známá. Je to náš kontinent a ač může být exotika a vzdálené země plné tropických pralesů a pláží nádherné, já mám pořád srdíčko spíš uprostřed kopečků a hor, protkaných řekami a starými železnicemi. Měst s budovami a zákoutími, co si pamatují staletí. Jo, to sice jiné kontinenty taky, ale Evropa je prostě osobní. Ale jo, uznávám, sedět někde na tropické pláži a popíjet drink z kokosové skořápky bych brala taky :D Jinak kromě západu Ameriky mě láká Amerika celkově, ten jejich životní styl a hlavně, jo, chci jet do Hollywoodu a potkávat herce na ulicích. Tak. Ale jinak, celkově mě zajímají místa, kam moc lidí nejezdí, hlavně proto, že nemám ráda davy lidí a taky proto, že mě zajímají většinou jiné věci, než ostatní. Ale jo, takový ty profláklý památky a místa bych vidět chtěla taky. A podniknou zase nějaký dlouhý vandr na koních, třeba na ukrajinských Poloninách. Hele uznávám, asi toho chci prostě moc :D Já si vlastně vystačím i s ČR. Pokud neznáte vlastní zemi, jak můžete něco ocenit v zahraničí? Už jsem pár míst v ČR projela a nepřestává mě fascinovat, jak kouzelné místo to je a hlavně, kolik z toho z ní ještě neznám. Jo, my Češi jsme trochu jetí a nejsme zrovna světová špička, ale pokud bych si měla hrát na vlastence, tak kvůli místu, kde žiju, ne kvůli lidem. Protože je prostě krásné. Vidíte? Jak snižuju nároky, jenom abych si sama obě nalhala, že vlastně ty moje vysněné destinace vidět nemusím? Že jsem vlastně spokojená, s tím co mám? Počkat...a nejsem?
Věc se má tak. Je to jenom v hlavě. Proč chce člověk cestovat? Protože ho to skutečně zajímá, nebo chce jen říct, že tam byl a dát si fotku na FB či Instagram? To si musí každý za sebe uvědomit a nakonec mu třeba dojde, že pokud je jeho cílem hlavně vyplnit čas něčím zajímavým a chce poznat nová a krásná místa, tak vlastně nemusí přes půlku světa. Pokud chce vidět to dané místo a je to jeho největší sen, neměl by se bát investovat, protože pak bude spokojený. Ale hnát se za něčím jen kvůli tomu, že to dělají ostatní, je to správně? Ne. Je to tak se vším. Když nechcete studovat vysokou, ale spíš si prostě najít práci a věnovat se koníčkům, udělejte to. Když nechcete děti, svatbu, klasický způsob života, je to vaše věc a vaše volba, nenechte se do ničeho nutit. Když chcete cestovat, nestěžujte si a jeďte.
A lidi, jedna věc. Užívejte si to, co máte.
Nemůžu si dovolit jet do Ameriky, ale můžu jet o víkendu do vedlejšího města na jarní slavnosti vína. Nemůžu procestovat Bali a mít ty super fotky jako youtubeři, ale můžu oprášit staré kolo a udělat si tour po těch nejzapadlejších vesnicích v okolí. Nebo si můžu najít brigádu, prožít pár víkendů v práci a pak si jeden z těch snů splnit. Všechno jde.
A kde že jsem teda nebyla? No, když to vezmu optimisticky, nejdál jsem byla v Itálii. To není špatný. Byli jsme tam na praxi se střední školou a kdybych bývala lepší bloger, už by tu o tom byl článek. A pak jsem byla v našich sousedních státech, pokaždé sice jen v jednom městě (ok na Slovensku ve dvou :D ), ale pořád se to počítá. Byla jsem téměř ve všech velkých Zoo v Česku. Mám obstojně projetou Moravu. Podnikám a chci podnikat cesty kolem Prahy. A byla jsem v Berlíně a řekla dokonce dvě věty anglicky. Stačí tohle všechno na přednášku? Ne. Můžu si říkat cestovatel? Ani náhodou. Je to součást mého života, bavilo mě to a mám díky tomu vzpomínky a chuť cestovat dál. Absolutně!

Jak vidíte, není to o tom, být pořád někde. Trápit se, že sedíte doma, nebo že někdo byl tam, kam byste chtěli a vy nemůžete. Nemusíte se hnát za tím, být jako ostatní a mít co nejvíc fotek z dovči na Instagramu. Jde o to, brát věci tak jak jsou a užít si každý okamžik, i když jdete třeba jen nákup. Obejít dva bloky navíc nebo jet tramvají pár zastávek dál a zase se vrátit. Objevíte místa a věci, které jste neznali ani ve vašem okolí a najdete také kus sebe. Najednou se tím z toho ,,nic“ začne stávat ,,něco“. Ne jen fotky nebo album se vstupenkami a jízdními lístky, ale vzpomínky, pocity a nadšení ze života. Když příležitost k cestování mít budete chyťte se jí, když ne, vytvořte ji. Změňte trošku zadání a užijte si, co život dává. A nic nevracejte!